GR 20 - úvodem

Co je to GR 20, jak to na Korsice vypadá, obecné úvahy a rady na cestu a hlavně před cestou. Konkrétní zážitky a průběh přijdou v dalších článcích v kapitole o korsické GR 20.

GR 20 je známá turistická trasa, měří 180 km a protíná středozemní hornatou Korsiku ze severu na jih. Cesta rozhodně není pohodlná, zato vede nádhernou přírodou Regionálního přírodního parku Korsika a bývá označována za jednu z nejhezčích, ale také nejtěžších tras v Evropě. Pro mě osobně jsou tyhle dvě definice naprosto vystihující. Trasa má dvě části - severní spojující města Calenzana a Vizzavona a vedoucí náročnějším skalnatým terénem ve vyšších nadmořských výškách a jižní vedoucí o něco mírnějšími podmínkami z Vizzavony do města Conca.

Já jsem šla jen severní část, čili necelých 90 km, jižní mi zbyla do budoucna. Trvalo mi to 8,5 dne, což je standartní doba, pokud dodržujete etapy ohraničené horskými chatami. Se správným vybavením a dostatečnou fyzičkou se určitě dají ujít za jeden den etapy dvě.

Něco takového jako dvě etapy denně se mě ale rozhodně netýkalo. Byla jsem ráda, když jsem přežila jednu. Hlavním důvodem byl byl příliš těžký batoh, vážil asi 24kg a sotva jsem ho unesla. Dobře vám radím, nedělejte to.

První sólo trek

Korsická GR 20 byla můj první sólový trek a vlastně první sólová cesta vůbec. Spousta lidí si tenhle způsob cestování neumí ani představit, spousta na něj nedá dopustit. Já to na Korsice zkusila vůbec poprvé a i přes všechna úskalí jsem se ihned připojila ke skupině č. 2.

Někdo by mohl říct, že vydat se poprvé sama zrovna na GR 20 a nevyzkoušet si to nejdřív někde za humny, je nerozum. Možná. Bylo spoustu chvil, kdy jsem si přála mít někoho s sebou. Někoho, kdo mi pomůže, když se dostanu do problému nebo kdo vyslechne moje vyčerpané bědování. Když jde člověk sám, nejde jenom o fyzický výkon, ale hodně (a možná dokonce hlavně) o ten psychický. Pro mě bylo nejhorší nemít se komu vypovídat.

Sám ale na GR 20 nikdo není. Dostanete se totiž do skvělé komunity ostatních chodců, kteří pro vás udělají první poslední i bez toho, aby vůbec znali vaše jméno.

Připravenost a informovanost

Každý, kdo mě zná, ví, že nejsem zrovna nejpoctivější plánovač. V tomhle případě jsem se ale přecijen trochu snažila. Brouzdala jsem po internetu a hledala informace. Nejčastěji jsem procházela blogy a zkušenosti ostatních. Zážitky lidí se diametrálně lišily. Dobře si pamatuji jeden, kde byla trasa nazvána "kamenitým peklem", stejně dobře si pamatuji jiný, kde autorka dokola opakovala, jak rychle v cestě postupovala, jak nechápe, že někdo ujde za den jenom jednu etapu, že ona ač vycházela jako poslední, vždycky všechny předběhla a nakonec překonala dvě etapy za den. Skoro zklamání z nízké obtížnosti.

Kterou z možností si vybrat? Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem docela fyzicky zdatná, což mě přiklánělo ke druhé možnosti. Z nějakého důvodu se tomu ale říká nějtěžší trek v Evropě a to mě klonilo spíš k té první. Nakonec jsem usoudila, že to asi bude vážně hodně do kopce, ale že to přece nebude problém a vyrážela jsem s tím, že určitě budu etapy chodit po dvou. Kdo by taky nechodil, když některé z nich nemají ani deset kilometrů...

Terén

Zásadní informace, kterou jsem ale na žádném z blogů ani jinde nenašla, byla, že cesta z velké části nevede po cestě, nýbrž se musí popolézat a v některých místech (podle mého názoru) i lézt. To je samozřejmě názor tehdy absolutně netrénovaného lezce, určitě jsou lidé, kterým to připadá jako brnkačka.

Nepřekvapilo mě, že já jsem nedostatečně informovaná, překvapilo mě, že jsem rozhodně nebyla jediná, kdo tenhle terén nečekal.

Nenechte se zmást a nemyslete, že jsem posera. Lezení, popolézání a poskakování po kamenech mě ve skutečnosti strašně baví, ovšem s více než dvaceti kilogramy na zádech je situace úplně jiná. I kdybych ale nebyla přetížená a měla normální váhu batohu, pořád by to myslím nebylo úplně jentak. Každopádně doporučuji snížit váhu batohu co nejvíc a nějaké polezení si s ním předem zkusit.

Zásoby a zázemí

Týmový duch a týmová péče