200 km z Prahy do Hronova

I se zavřenými hranicemi můžete zažít dobrodružství, nspirace na krásnou dálkovou trasu po Česku.
Aneb když nemůžete chodit do práce, musíte chodit po venku, jinak se taky můžete zbláznit. A tak jsem šla, bylo to super a ráda se podělím o trasu a zážitky.

Proč a jak

Koronavirus neskočil, pokračocal i na podzim 2021. Přišel druhý lockdown, dokonce zákaz vycházení po 21hod., zavřely se kromě jiného i obchody, takže jsem nemohla normálně chodit do práce, začal režim týden práce a týden volna. Rozhodně si nechci stěžovat, že jsem měla spoustu času, jenže co s ním, když se nic nesmí. Normálně bych jela za T, ten bydlí na konci světa, takže se vás tam tyhle věci až tak nedotknou. Jenže toho čekal ještě týden karantény. Blbý. V Praze na zadku se mi sedět nechtělo, tak jsem vyrazila pěšky.

Bála jsem se zimy, která by na konci listopadu mohla a měla logicky přijít, měla plný batoh teplého oblečení, ale namísto toho přišel déšť a ve dne v noci kolem 10°C. Moc jsem to nevychytala. Za celou dobu jsem neuschla, ale občas přecijen trochu zasvítilo.

Kudy

Trasu jsem spíchla dost rychle a možná poněkud nedbale. Nebylo vlastně moc co vymýšlet. Byla jsem v Praze a chtěla se dostat do Hronova. Mohla jsem to vzít buď kratší cestou přes nekonečné rozličné labské tabule, anebo přes Český ráj. Volba byla jasná a cesta až na počasí krásná, vřele doporučuji. Odkaz na mapu zde a taky dole. Celá cesta mi trvala cca týden.

Začátek

Psala jsem a v odkazu v mapě mám, že trasa je z Prahy. Tak jsem si to naplánovala, ale ve skutečnosti jsem úplně z Prahy nešla. Důvodem je, že jsem posera. Rebelsky jsem se v lockdown vydala mimo domov, ale přecijen mě trochu strašil ten noční zákaz vycházení. Před ostatními jsem se kasala, že když jsem ve stanu, tak přece nevycházim, ale pravdou je, že pokuta (byť třeba jen teoretická) mě rozhodně nelákala. A tak jsem se rozhodla nevyrazit z Prahy, ale dojet vlakem do Lysé nad Labem a vyhnout se tak spaní v pražské aglomeraci - policejním rajónu. Možná paranoia a srabáctví, na druhou stranu jsem se tak aspoň dostala rychleji do přírody, což možná ocení i další a já svého rozhodnutí rozhodně nelituji. Vyrazila jsem 17.11.2021.

První etapa: Lysá nad Labem - Dolní Bousov

První den mě přivítal stejně jako každý další, deštěm. Až pěkný kus za Milovice jsem si připadala jako debil, když jsem šla zabalená v kapuce s obřím batohem (rozhodně nebyl "pod 7 kilo", byl těžkej jako prase - ano, stydím se. Teorii ultralightu znám sice perfektně, ale praxe stále pokulhává, možná se někdy polepším) a trekovými holemi mezi korzujícími rodinkami na sváteční procházce. Když jsem zmizela v lese, už na mě zírali jenom početní houbaři.

První noc jsem strávila vedle obory u Jabkenické obory kus za Louční, dorazila jsem tam už víceméně za tmy. Libovala jsem si, jak jsem si našla luxusní místo u rybníčka shovaná mezi stromy. Z omylu mě vyvedla noční střelba a několi (nejspíš myslieckých) aut projíždějících tam a zpátky po nedaleké cestě, o které jsem večer usoudila, že po ní už dlouho nikdo nejel a ani nepojede. Zapomněla jsem ovšem sečíst oboru s pozdním podzimem, kdybych to udělala, musel by mi rozhodně vyjít lov. Naštěstí mě nikdo netrefil ani se o mě nijak nezajímal a já byla ráda, že jsem večer zavrhla plán přelézt plot obory a ubytovat se v moc sympatickém altánku uvnitř.

Následující dny i nadále většinou pršelo. Pro tyto případy doporučuji vlakovou zastávku v Řitonicích u svého času opravované a tudíž nepoužívané železniční trati, kde jsem strávila noc a hodně velkou část dne. Krásná vlaková zastávka s ubytováním je také o kus dřív v Rabakově, kde za normálních okolností najdete muzeum Jawa motocyklů.

Druhá etapa: Český ráj

Když jsem se večer na polní cestě za Dolním Bousovem brodila proti proudu, něco mi říkalo, že to nebude to nejlepší spaní, ale široko daleko nebylo nic lepšího. Louka byla naprosto podmáčená, a tak se stalo nejen to, že jsem stavěla stan v dešti, vlezla do něj mokrá a dala do něj mokré věci, ale ještě navíc mi během pár minut začala prosakovat voda spodem podlážkou, to jsem ještě nezažila. Bažina mě nakonec nepozřela a jediné, co se mi stalo, bylo to mokro. Už mi to začínalo být jedno.

Ráno za mnou přijela E, že si se mnou dá Český ráj. Od rána svítilo sluníčko, přinesla mi celý jeden den bez deště, rekord, který už nebyl překonán. Prošly jsme spolu Zlatou stezku Českého ráje od Kosti do Turnova, kde E nastoupila zase na vlak zpátky domů.

I tady úřadovala korona, cestou byla jen tři otevřená výdejní okénka s občerstvením, na které se s E vždycky tak těšíme. Nepříjemnější ale bylo, že jsme do Turnova dorazily v neděli. To podle momentálních opatření znamenalo zavřené všechno včetně obchodů s jídlem. Pro kohokoli normálního by to nejspíš znamenalo sušit hubu, já mám naštěstí vždycky rezervu, téhle váhy navíc nikdy nelituju.

Vydala jsem se dál směrem na Kozákov. Už jsem vlastně ani nevěděla, jestli jsem zpocená nebo zmoklá, zkrátka jsem byla durch. Celý kopec byl přikrytý hustou mlhou, když na něj ještě k tomu spadla tma, doslova nebylo vidět na krok. Čelovka neměla šanci, když se pokusila mlhu prosvítit, jenom to celé zhoršila. Stan jsem stavěla jenom podle mapy, dodnes nevím kde, protože ráno to nebylo o nic lepší.

I tady úřadovala korona, cestou byla jen tři otevřená výdejní okénka s občerstvením, na které se s E vždycky tak těšíme. Nepříjemnější ale bylo, že jsme do Turnova dorazily v neděli. To podle momentálních opatření znamenalo zavřené všechno včetně obchodů s jídlem. Pro kohokoli normálního by to nejspíš znamenalo sušit hubu, já mám naštěstí vždycky rezervu, téhle váhy navíc nikdy nelituju.

Vydala jsem se dál směrem na Kozákov. Už jsem vlastně ani nevěděla, jestli jsem zpocená nebo zmoklá, zkrátka jsem byla durch. Celý kopec byl přikrytý hustou mlhou, když na něj ještě k tomu spadla tma, doslova nebylo vidět na krok. Čelovka neměla šanci, když se pokusila mlhu prosvítit, jenom to celé zhoršila. Stan jsem stavěla jenom podle mapy, dodnes nevím kde, protože ráno to nebylo o nic lepší.

Třetí etapa:
Lomnice nad Popelkou - Hronov

V Lomnici nad Popelkou jsem se konečně těšila na nákup. Stalo se ale něco jiného, přijeli za mnou trail angels - babička s dědou. Zrovna byli na cestě na každoroční dušičkovou pouť a jelikož se naše trasy protínaly, nacpali kufr auta jídlem a dobrotami, jaké umí jenom babičky. Do dalšího deště jsem vyrážela s plným batohem, plným břichem a plnou pusou.
A s úsměvem na tváři. Děkuju.

Když jsem se z přehrady Les Království dívala na mlhu plující po vodní hladině, už jsem se cítila jako doma. Ten večer jsem dorazila k druhé babičce. To v praxi znamenalo dát si pořádnou večeři, sprchu, suché oblečení a jít do postele a nikoli do kusu hadru, který jsem už týden stavěla i balila mokrý. Další den jsem dorazila do cíle.